Dům baštýře i strom jsou stále na svém místě, jen stavení prošlo mírnou přestavbou a zřejmě vrba křehká v předním plánu povyrostla a zcela zakrývá pohled na vodní hladinu, identický záběr proto dnes nelze pořídit. Moravec scénu pozoroval z vyvýšeného stanoviště na poli nad řadou stromů. V těsné blízkosti dnes prochází naučná stezka vedoucí od vlakového nádraží Ražice kolem celého rybníka. Již dlouho před Moravcem si rybník Řežabinec si oblíbili spisovatelé. Jako jeden z prvních jej jako typický příklad malebného jihočeského kraje uvádí J. Š. Baar v románu Jan Cimbura: „Kus světa viděl a proputoval. (…) Chalupy doškem pošité byly mu milejší než nádherné paláce, kaple a kostelíky vesnické milejší než všecky basiliky a katedrály a jediný Hanzlíček nebo Řežabinec půvabnější než celé Středozemní moře.

Následoval jej Jaroslav Hašek, jenž zřejmě do tohoto stavení umístil své Historky z ražické bašty. „Baštýř Jareš byl mým dědečkem. Už dávno jeho kosti i baštýřky Jarešové práchniví. Jednou jel jsem navštívit staré jeho působiště, ražickou baštu. Ražická bašta ležela v malebném údolí, kterým protéká říčka Blanice, tekoucí od Vodňan a Protivína. Kolem táhnou se v polokruhu písecké lesy a stará bašta kolem obklopena jest v půlhodinové vzdálenosti vesnicemi Putimí, Heřmaní a Ražicemi. Dva rybníky byly kolem, Ražický a Prkovský. Z druhé strany bašty táhla se role a za nimi bílá silnice kolem černého lesa Háje. Jeden z těch mnohých malebných koutků jižních Čech. A dnes namísto bývalé bašty, kde bylo často tolik veselo, stojí „hájnice“, stavení se rozpadává, oknem zalepeným mastným papírem dívá se starý hajný na hráz, která jeví povážlivé trhliny a za hrází vidí rybník, jehož horní část proměněna jest dnes v pole, kde čeledín, kráčející za pluhem, vyorává místy kořeny vodních trav, které kdysi šuměly nad hladinou a v kterých divoké kachny se ukrývaly... Díval jsem se z hráze na stavení bývalé bašty a tu vzpomněl jsem si na nebožtíka děda, jak mně vykládal o večerech, kdy uvnitř sedávali a vypravovali si, o pytlácké historii, o správci Behaltovi, o řediteli panství, o dutém dubu na hrázi, o čeledínovi Matěji a o konci bašty...

Nelze zapomenout ani na Zemi zamyšlenou malířova přítele Ladislava Stehlíka, která místo charakterizuje prostřednictvím věcného popisu: „Cesta vedoucí obloukem dovedla nás k rybníku Řežabinci, pod duby na travnatou stinnou hráz, od níž hledíme přes hladinu, rozčeřenou roháčem, čírkami a potápkami, až ke Skočické hoře. Z trávy vzlétne bukač, v močálu vidíš vzácnou rosičku masožravou. Je tu zřízena přírodní rezervace, právem, neboť je třeba chránit mnoho zdejších botanických i ornitologických zvláštností. Těsně k hrázi se svažuje mírné návrší Píkárny, kde archeolog Bedřich Dubský nalezl opodál v Prellově pískovně dílnu pazourkových nástrojů mezolitického lovce, která je jedním z jeho nejvýznačnějších objevů.

Vzhledem ke Stehlíkově popisu dubů stínících hráz přibližně v polovině šedesátých let 20. století zůstává otázkou, zda nebude třeba posunout dataci obrazu daleko před rok 1960.

Vzadu nalepen štítek s popisem a štítek s informacemi o autorovi a věnování: "Milanovi Foltinskému za pěkné vysvědčení na jaře 1965 Alois Moravec 1960 Ražice, Baštýř u Řežabince, žák prof. E. Dítěte, A. Hofbauera a F. Kysely na UMPRUM v Praze a prof. M. Švabinského na AVU tamtéž, člen Umělecké besedy, SČUG Hollar, Jihočeských výtvarníků a Západočeských výtvarníků v Plzni."


U Řežabince

olej, plátno, 35 x 50 cm, značeno vlevo dole: Alois Moravec , soukromá sbírka

Nalezeno

Více o autorovi

Share |

přidat příspěvek

Příspěvky

Autor: Markéta Ježková

Uveřejněno: 30.8.2018